Název: Kdo chytá v síti
Autor: Marika Pecháčková
Rok vydání: 2020 (BizBooks, Brno)
Kdo jsou sexuální predátoři, kteří zneužívají děti (nejen) na sociálních sítích? Jaké jsou jejich příběhy? A proč dělají to, co dělají?
Kniha Kdo chytá v síti vznikla podle slov autorky jako „přirozená reakce na film V síti,“ který režíroval její manžel Vít Klusák. Jde v podstatě o doplněk ke zmíněnému filmu a snaží se představit svět sexuálních predátorů. Hlavním cílem knihy má být „demokratizace“ filmu – tedy odstranění černobílého vnímání, kdy predátoři jsou ti zlí a oběti čistě nevinné. Tímto způsobem by mohlo dojít ke zklidnění potenciálního lynčování těchto predátorů.
Rozdělení knihy
V úvodu knihy nahlížíme na obsah některých konverzací, které probíhaly mezi predátory a dívkami z dokumentu. Následně se přesouváme k rozhovoru s „Jaroslavem“ – jedním z predátorů, který si s dívkami dopisoval a který se jako jediný ozval na výzvu k následnému rozhovoru.
Tato část s Jaroslavem zabírá největší část celé knihy. Obsahuje přepis jeho terapeutického sezení, rozhovor s jeho sexuologem a například konfrontaci s Terezou Těžkou, jednou ze tří hereček z filmu.
Dále jsou zde rozhovory s herečkami z filmu i z castingu. Ke konci knihy jsou přidány další příběhy dívek, které se ozvaly se svými zkušenostmi. Kromě toho jsou zařazeny rozhovory s odborníky – konkrétně se Zorou Duškovou (ředitelka Dětského krizového centra) a Kamilem Kopeckým (zakladatel portálu E-Bezpečí.cz).
Poslední velkou část tvoří příběh skautských vedoucích Piškota a Meluzína, kteří byli odsouzeni za zneužití 39 chlapců. Meluzín byl nedávno propuštěn na svobodu a svolil k osobnímu rozhovoru.
V čem je kniha dobrá?
Kniha rozhodně nabízí pohled za oponu – do života sexuálních predátorů i do příběhů několika obětí. Je pravda, že většina internetových komentářů predátory černobíle odsuzuje, aniž by jim kdo dal prostor říct svůj příběh.
Málo se mluví o tom, že lidé se sexuální deviací – které se dnes odborně říká parafilie – si nedokážou sami pomoci a někdy si ani neuvědomují, že dělají něco špatného či dokonce nezákonného. Je dobře, že kniha zdůrazňuje i tuto stránku problému, aniž by chování sexuálních predátorů jakkoliv omlouvala.
Velmi přínosný je také rozhovor se Zorou Duškovou. Kromě problematiky sexuálních predátorů se vyjadřuje také ke škodlivosti pornografie a jejímu negativnímu dopadu na děti. Kromě toho, že pornografie dětem vytváří chybný obraz o mezilidských vztazích a sexualitě, je problém i v tom, že pro ně často představuje vzor, ze kterého se učí o sexu:
„Děti se ze všeho nejvíce učí napodobováním a pak experimentováním. To znamená, že ti, kdo sledovali pornografii, to chtějí zkusit a vyzývají děti v okolí – iniciují sexuální experimentování. Není to už ale ‚budeme si hrát na doktora‘ nebo vizuální explorování pohlavních orgánů druhého pohlaví. Vůbec. Jsou to skutečné, dokonané pohlavní styky, jako je to v pornografii. Mluvím o pohlavním styku análním, orálním a vaginálním.“ (str. 166)
Má kniha nějaké slabiny?
Ačkoliv je kniha psána velmi poutavým způsobem, trpí do velké míry stejnými nedostatky jako film. Lze ji sice číst samostatně i bez předchozího zhlédnutí filmu, ale vzhledem k tomu, že se na něj hodně odkazuje a v určitém smyslu na něj navazuje, je škoda, že ani zde se neobjevuje více statistik.
V celé knize jsou pouze tři rozhovory s odborníky, přičemž nejpřínosnější je již zmíněný rozhovor se Zorou Duškovou. Rozhovor s Kamilem Kopeckým (E-Bezpečí.cz) zůstává opět pouze na povrchu. A ačkoliv jsou názory sexuologa Antonína Brzka místy zajímavé – například když upozorňuje na nebezpečí pornografie pro děti – mnohdy se čtenář podivuje nad tím, co svým pacientům radí.
Kniha totiž v úvodu cituje indiánské přísloví: „V každém člověku zápasí zlý vlk s dobrým. Vyhrává ten, kterého krmíš.“ Když pak přijde na rozhovor se sexuologem Brzkem, ten otevřeně říká, že sexuální devianty povzbuzuje k tomu, aby své choutky uspokojovali ve svých fantaziích. Tím se údajně předchází tomu, aby spáchali trestný čin v reálném světě. Dokonce v tom oceňuje roli pornografie:
„Pro devianty [je internet výborný]. Pornografie jim pomůže ventilovat jejich sexuální touhy. Dříve jsme využívali i dětskou pornografii, dokud nebyla trestná, jako léčebnou pomůcku. Nařizovali jsme jim: Sežeňte si to, protože máte právo si něco užít ve vaší preferované oblasti. Aby měli alespoň tu fantazii, i když to není ono.“ (str. 61)
Škoda je především to, že ani v této knize se neobjevují žádné zásadní tipy pro rodiče, jak své děti chránit.
Závěr
Kniha jako taková určitě stojí za přečtení a v rámci rozšiřování povědomí o problému sexuálních predátorů na internetu hraje důležitou roli. V mnoha ohledech ale zůstává na povrchu a nenabízí žádná řešení ani cenné rady pro rodiče. To mi připadá jako promarněný potenciál – kniha by mohla mít ještě větší dopad.
Zároveň si nejsem jistý, že kniha vede k odstranění černobílého vnímání sexuálních predátorů. Ano, jsou nám zde představeny jejich příběhy, ale i samotné reakce autorky během rozhovorů ukazují, že ona sama měla s těmito rozhovory problém. Ačkoliv parafilikové nedokážou své chování vždy ovládat, nic to nemění na tom, že dochází k sexuálnímu zneužívání – o to odpornějšímu, týká-li se dětí.
K filmu existují také webové stránky, na nichž lze nalézt tipy pro rodiče, doporučení pro děti, metodiky pro učitele i odkazy na odbornou pomoc – a to i pro samotné predátory. Tyto rady jsou velmi dobré a je škoda, že nezaznívají ani ve filmu, ani v knize, nebo že na ně alespoň zřetelněji neodkazují.
