Název: V síti / V síti: Za školou (zkrácená verze určená pro publikum od 12 let)
Režie: Barbora Chalupová, Vít Klusák
Premiéra: 27. 2. 2020 (100 minut / 64 minut)
Tři mladě vypadající herečky vystupovaly na sociálních sítích jako dvanáctileté dívky. Během 10 dnů natáčení se jim ozvalo 2 458 potenciálních predátorů. To je dokumentární film V síti, který poukazuje na nebezpečí hrozící především mladým dívkám na sociálních sítích.
Obsah dokumentu
Dokument začíná samotným castingem, kde většina uchazeček o roli vypráví své vlastní zkušenosti se sexuálními predátory na internetu. Tato část divákům ukazuje, že se nejedná o fenomén posledních pár let – tento problém existuje již delší dobu, v podstatě od rozšíření sociálních sítí a online chatů.
Poté začne příprava setu, kde na 10 dní vzniknou tři pokojíčky pro tři dívky, které si dopisují a skypují s potenciálními predátory. Hned v prvním hovoru přes Skype začne muž masturbovat přímo před kamerou, přestože ví, že si volá s dvanáctiletou dívkou. A tyto scénáře se opakují dokola.
V první zprávě – nebo v jedné z prvních zpráv – dívky často obdržely fotografii erigovaného penisu. Muži po nich opakovaně vyžadovali, aby se svlékly před kamerou nebo jim poslaly nahou fotografii. Ty byly samozřejmě uměle vytvořené. V některých případech muži začali okamžitě vyhrožovat, že pokud nedostanou další, pošlou tyto fotografie jejich kamarádkám nebo je zveřejní na internetu.
Dívky se také setkaly s některými predátory osobně. V jednom případě členka štábu rozpoznala muže, který pracoval s dětmi. Dokument zachycuje konfrontaci štábu s tímto mužem.
V dokumentu se také objevují rozhovory s odborníky, kteří na celý průběh natáčení dohlíželi – s právníkem, psycholožkou, ředitelkou Dětského krizového centra nebo zástupci linky bezpečí.
Silné stránky dokumentu
Režisérům se podařilo divákům představit drsnou stránku online života mnohých dospívajících dívek. Reakce samotných hereček jsou na mnoha místech zcela autentické, jak později potvrzují v rozhovorech – naprosté znechucení, šok, hněv i podlehnutí manipulačním technikám predátorů.
Ačkoliv si dokument na nic nehraje a předkládá surovou realitu, je proložen i vtipnými či dojemnými scénami, které slouží jako příjemné odlehčení. Zároveň ale neznechucují problém, na který dokument poukazuje.
I po umělecké stránce je dokument velmi dobře natočen a obecně se dočkal velmi pozitivní kritiky. První týden v kinech ho navštívilo přes 115 tisíc diváků a dalších 8 tisíc zhlédlo verzi od 12 let. Tím se stal nejsledovanějším filmem v České republice daný týden (Kinobox, 2. 3. 2020). Na ČSFD získal hodnocení diváků 91 % (ČSFD, 3. 3. 2020).
Nejdůležitější ale je, že se dokumentu podařilo poutavým způsobem rozšířit povědomí o sexuálních predátorech na internetu. Pozitivní je i to, že v dokumentu přímo odkazují na linku bezpečí a další organizace schopné obětem pomoci.
Slabé stránky dokumentu
Je nutné si uvědomit, že dokument byl natočen pro širokou veřejnost, nikoli pro odbornou. Projevuje se to především tím, že hodně hraje na city diváků. A ačkoliv režiséři později zdůrazňovali, že jejich záměrem nebylo spustit vlnu lynčování sexuálních predátorů, dokument přirozeně vede k lítosti nad oběťmi a odporu k predátorům.
Osobně mi také přijde škoda, že se v dokumentu neobjevilo více statistik týkajících se této problematiky. Chápu však, že primárním cílem bylo rozšíření povědomí, nikoli poskytnutí přesných dat, která ostatně často ani nejsou k dispozici.
Zároveň se zde prezentuje spousta rozostřených záběrů pohlavních orgánů a videí masturbujících mužů, která jsou i přes rozostření dost explicitní. Chápu záměr šokovat a ukázat na realitu, ale místy byly vybrané scény zbytečně dlouhé.
Také komentáře odborníků byly velmi základní. Je škoda, že zde režiséři nepřešli do tradičnějšího dokumentárního způsobu natáčení, kdy odborníci situaci rozebírají do hloubky. Výsledkem je, že se dokument drží hodně na povrchu celého problému.
Závěr
Dokument splňuje svůj hlavní účel a pomáhá rozšiřovat povědomí o nebezpečí sexuálních predátorů na internetu. Rozhodně ho doporučujeme všem rodičům, kteří tak získají představu o tom, jaké nebezpečí hrozí jejich dětem online. A doporučujeme ho i všem dospívajícím, aby si uvědomili, že ne každý způsob online komunikace je v pořádku a že se v případě ohrožení nemusí bát ozvat.
Nečekejte ovšem od dokumentu hluboké rozebírání problematiky. A bohužel nečekejte ani zásadní tipy pro rodiče, jak děti v online prostoru chránit.
K filmu existují také webové stránky, na nichž lze nalézt tipy pro rodiče, doporučení pro děti, metodiky pro učitele i odkazy na odbornou pomoc – a to i pro predátory. Tyto rady jsou velmi dobré a je škoda, že nezaznívají přímo ve filmu nebo že na ně film zřetelněji neodkazuje.
